Slide_5

Slide_5

Slide_8

Slide_8

Slide_9

Slide_9

Slide_3

Slide_3

Slide_6

Slide_6

Slide_4

Slide_4

Slide_7

Slide_7

Slide_2

Slide_2

Slide_1

Slide_1

MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu

9.9.2018

Neuvěřitelný, jak platí „člověk míní, život mění..."
Stejně jako bych před hromadou let nevěřila, že budu jednou jezdit závody na přírodních okruzích, nebo ještě před pár lety, že budu jezdit v Irsku, tak úplně stejně jsem to ještě nedávno měla s „horským okruhem" na ostrově Man. A tím nedávno myslím sotva pár týdnů zpět. Dokonce ani když už jsem stála na startu, jsem nebyla úplně přesvědčená, že to zvládnu! Jenže dostat se tam mi zabralo dva roky, stálo to hodně peněz nejen mě a Indiána, ale i spoustu přátel okolo a fanoušků, kteří mi nemálo finančně pomohli, a tak jsem je nechtěla zklamat tím, že to „zase" vzdám a odložím. Premiéru jsem totiž měla mít už loni v roce 2017, kdy jsem po předchozí hodně úspěšné sezoně měla našlápnuto na to zajet něco pěknýho. Bohužel od začátku loňského roku se všechny plány začaly hroutit, ale přesto jsem absolvovala povinný nováčkovský víkend, kde mi radil třeba Nick Jeffries, a pořád jsem se té myšlenky na ManxGP nevzdávala. Nic víc už v roadracingu není, než tenhle šedesátikilometrovej okruh okolo ostrova. Sotva měsíc před začátkem jsem ale přišla i o půjčenou motorku, a ještě do toho nakonec měnila zaměstnání, takže jsem vše zrušila, a naopak jsme doma s Indiánem začali řešit, jestli ještě vůbec budeme závodit.
Všechno se nakonec otočilo tak, že já a Indián (Michal Indi Dokoupil #23) jedeme sami za sebe s pár kamarády pár závodů, které nám čas a finance dovolí a oba jsme dospěli do bodu, kdy už nás za dané situace nic moc jinýho nezajímá, než závody na Tourist Trophy nebo Manx Grand Prix.
Už v lednu jsem musela odeslat přihlášku. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale řekla jsem si, že když ji nepošlu, budu toho litovat. A tak jsem všechno vyplnila, zaškrtla třídu Lightweight a Newcomers B a zmáčkla „enter". Přinejhorším to zase stornuju. Jenže pak kamarádi v Irsku rozjeli finanční sbírku, kde se najednou začaly střádat peníze od fanoušků nejen z Irska, ale i z Čech, Austrálie, Německa a dalších zemí a všechno najednou dostávalo jasnější obrysy. Motorku kategorie Supertwin jsem měla mít po Indiánovi, který ji měl mít na TT, jenže tyhle plány velmi rychle vzaly za své, když Indimu v Hořicích praskl válec na Yamaze R6 a místo koupě motoru do twina se najednou kupoval motor do šestistovky. Po TT koncem června jsem začala řešit, na čem teda vlastně pojedu, protože jsem na to měla sotva měsíc a půl a do toho jsem ještě naháněla poslední ze šesti povinných výsledků abych vůbec dostala TT licenci. V úvahu přišlo si motorku půjčit, ale cifry za půjčení začínaly na třech tisících librách „bez ničeho". Čas se krátil, a já se chtěla na té motorce svézt, nebo aspoň na nějakém jiném supertwinu, protože naposled jsem na něm seděla v roce 2016. Nakonec do toho vstoupil můj šéf z práce, který se už na to nemohl dívat a dva dny před odjezdem na Ulster Grand Prix mi řekl, ať seženu nějakou motorku a koupíme ji. Za dva dny na Ulsteru jsem už kupovala starší Kawasaki ER6, která sice nebyla v žádné supr specifikaci ani stavu, ale nebyl čas! Na Ulsteru jsme se jí pokusili trochu dát do kupy, ve třídě Supertwin jsem nakonec dojela šestnáctá, ale chybějící rychlořazení, tlumič řízení nebo nejhorší top speed ze všech závodníků naznačil, že po návratu domů čeká doma Indiho s mechanikem Alešem z Teambike23 obrovský kus práce, protože měli pouhé tři dny na to motorku rozložit a znovu složit před odjezdem na Manx. Ve středu v noci Indi přijel domů s naloženou motorkou, naložil zbytek věcí do auta a ve čtvrtek ráno už jsme byli na cestě....a pozor teď přichází ten největší punk ze všech...sami dva. Mechanik Aleš z pracovních důvodů nemohl jet, a tak jsme se na nejtěžší silniční závod rozhodli jet na poslední chvíli jen ve dvou! Byla jsem z toho trochu překvapená, ale když už jsme to dotáhli až sem, tak jsem si říkala, že to už prostě dáme. Jasně že mi v hlavě blikala varovná kontrolka, že motorka je narychlo poskládaná, nevyzkoušená, jedem sami a bez mechanika, a já si pamatuju z tratě tak dvě třetiny, protože jsem neměla čas ještě cokoliv trénovat, ani trať, tak ani fyzicky, protože jsem byla v práci i víc jak šestnáct hodin denně, abych to všechno skloubila, ale když už jsme seděli ve čtvrtek ráno v dodávce, všechno bylo najednou nějak pozitivní. Cesta uběhla bez trablů, ještě jsme se docela i nasmáli, já koukala na Indiho onboardy a zkoušela si zapamatovat místa, který mi dělaly problémy. Třeba za Greeba Castle totální okno, nebo v sekci mezi Kirk Michael a Ballaugh Bridge.
Dorazili jsme v pátek večer za deštivého počasí, a tak jsme se rozhodli jet domů k mému šéfovi a zároveň i hlavnímu sponzorovi, abychom dodělali pár věcí na motorce, protože už v sobotu mě čekal první newcomers (nováčkovský) trénink a taky celá administrativa. Brzy ráno jsme zaparkovali v depu a začal maraton! Indián potřeboval ještě koupit a nainstalovat tlumič řízení, vyměnit a zkrátit řetěz a udělat ještě několik úprav na motorce, což mu jako nemechanikovi samozřejmě nešlo až tak hladce od ruky. Já si několikrát i zasprintovala, abych stihla nováčkovské, jezdecké a technické rozpravy, vyzvednutí licence, pojištění, přejímku oblečení jezdce i nehořlavého oblečení na pitstop, povinné focení atd. protože většinu z toho už měli ostatní jezdci, co přijeli dřív, dávno za sebou. Díky Miro Laki Slobodovi jsme stihli všechno na motorce udělat včas, a dokonce i technickou přejímkou jsme prošli bez potíží, což bylo hlavní. Jakmile bych měla od startu v technické kartě nějaký zápis, už by se to se mnou vleklo. Když jsme motorku dali na nahříváky a vše bylo nachystaný, strašně jsme si oddechli. Navíc jí to neuvěřitelně slušelo v kapotách Yamaha R1 od Motoforzy, které nám doma zbyly po neuskutečněných plánech z předchozího roku.
Už jsem byla oblečená do kombinézy, do startu chybělo půl hodiny a já ještě koukala na onboard. Nebyla jsem si vůbec jistá a nervozita už se na mě začala podepisovat, na druhou stranu jsem se ale i těšila, a to bylo dobrý znamení. První kolo jsme jeli my nováčci, v několika skupinách pod vedením zkušených jezdců tzv. leaderů. Jenže jakmile jsme odstartovali, téměř okamžitě vypadl jeden válec. Ne, ne, neeee!?! Zoufalství střídal vztek a sprosté nadávky a nervozita definitivně odezněla (a už se nevrátila celý dva týdny). Co teď? Odstavit to? Jet zpátky do depa? Jenže dokončení tohoto kola je povinný. Bez toho mě nenechají pokračovat. Dobře, to kolo dám. Na jeden válec s občasným škubancem, kdy se chytal i ten druhý, jsem odploužila těch šedesát kilometrů. V horách už jsem se mohla odrážet nohama a do cíle jsem motorku tlačila i očima, ale byla jsem zpátky, i když mi to v rámci tréninku nedalo vůbec nic. Za dvě hodiny mě čekal už normální trénink, a tak Indi utíkal s motorkou na dynojet brzdu, aby zkusili najít závadu. Zalepili všechny možné, volné dráty, které by mohly dělat zle a motorka i pod zátěží najednou fungovala úplně bez problémů. Než jsme se ale stihli vrátit zpět, začalo pršet a program byl ukončen. V neděli bylo sice krásně, jenže to se žádné tréninky nejely, a já tak aspoň mohla ještě objet dvě kola na půjčené motorce v provozu. V pondělí nebyla předpověď dobrá, ale prošli jsme přejímkou. Nakonec jsme ale zase tlačili motorku zpátky a úplně stejně se to opakovalo i druhý den. Ve středu jsme se konečně dostali znovu na trať, ale motorka začala opět vynechávat. Sice až po prvních kilometrech, ale opět se to zhoršovalo a v horách zase jen jeden válec a nazdar. „Naštěstí" zbytek tréninku byl opět zrušen kvůli počasí a já tak aspoň neztratila oproti ostatním tolik, i když i ty dvě promarněný kola mi už pak chyběly celou dobu.
Celý večer Indi pracoval na motorce a hledali jsme problém. Vyměnili jsme svíčky, cívky, vyčistili nádrž i palivovou pumpu a doufali jsme, že to bude stačit. Navíc jsme našli dírku v chladiči, takže o další starost navíc, ale v noci už motorka stála opět připravená.
Sláva, ve čtvrtek jsem konečně odjela dvě kola a motorka fungovala! Situace na trati nebyla ideální, protože místy už dost silně pršelo a v horách vlály žluté vlajky, projížděla jsem kolem nehody a přistávajícího vrtulníku, ale zvládla jsem to, i když časy na kolo přes 25 minut nebyly žádný zázrak. Zbytek programu byl opět zrušen kvůli dešti. V pátek už to bylo zase o něco lepší, první kolo 24:06 a druhé 23:47 a v sobotu jsem odjela další dvě kola, kde jsem čas posunula prvně na 23:15 a pak na 23:01! Šest povinných kvalifikačních kol bylo hotových v časovém limitu, takže teď už mě čekal první závod. Upřímně jsem si myslela, že těch kol budu mít třeba deset, dvanáct, ale co nadělám, takhle blbý počasí na Manxu pamětníci nepamatovali víc jak padesát let a určitá „nepřipravenost" na všech frontách se se mnou stejně vleče už dva roky.
V neděli jsme měli volno, a tak se Indi pustil do výměny motoru za rychlejší, který jsme koupili přímo na místě a taky do montáže většího chladiče a krátkého plynu. Byla to sice celodenní anabáze, opět za vydatné pomoci Lakiho a jeho týmu, ale když jsme uslyšeli motorku večer na brzdě a viděli pěkný graf, co vylezl z tiskárny, měli jsme pusy od ucha k uchu. Taky jsme konečně vyměnili pneu, protože všechny tréninky jsem jela na jedné jeté sadě a teprve až do závodů jsme dali nové gumy, takže jsem to celé odjela na dvou sadách.
Chtěla jsem si dát do pondělního závodu nováčků Newcomers B, kterej se nakonec odložil na úterý, nějaký rozumný cíl. Chtěla jsem překonat průměr 100 mil v hodině na jedno kolo, což je pro každýho závodníka takový první milník na Mountain Course. Na pit stop byl připravený Indián, můj šéf Luba Novák a jeho vnuk Thomas. Byla jsem hodně zvědavá, jaký to bude, až se budu posouvat startovní uličkou, až se Indi a ostatní se mnou rozloučí před místem, kam už se mnou nemůžou, až přede mnou uvidím tu prázdnou trať, kouknu na startmaršála a ten mi pak poklepe na rameno...v ten moment člověk už nevnímá nic a nikoho okolo a jen se soustředí na to, aby zvládl první drsnou zkoušku, průlet z kopce na Bray Hill.
Celkem nás startovalo třicet všichni nováčci dohromady, takže před sebou jsem měla jezdce Paula Fallona na Yamaze R6. Hned v prvním kole s pevným startem jsem zajela rovných 23 minut, ale bohužel jsem dojela Paula a už se ho nemohla celé druhé kolo zbavit. Na rovinkách měl velkou výhodu, a i když jsem mu strkala rypák do každé zatáčky, takže o mě věděl, na Sulby nebo v horách mi vždycky malinko poodjel. Modlila jsem se ať pit stop proběhne co nejrychleji, ale první dvě kola měl motor sotva padesát stupňů, takže jsem ještě brzdila do pitu a už jsem řvala „teplota, teplota, padesát, padesát!" a Indi honem hledal lepící pásku, aby mi mohl zalepit chladič. Díky tomu mi zapomněl dát pití, takže jsem hypnotizovala flašku v jeho kapse, ale nechtěla jsem ho znervóznit, a tak jsem mlčela a další dvě kola měla jazyk až na vestě. Bohužel Paul se ale dostal z pitu dřív a já ho zase brzy dojela. Motorka ovšem jela líp, teplota stoupla na 63 °C a mě se ho nakonec podařilo předjet za Ginger Hall, kde je to hoooodně hrbatý a držet tam plnej, chce velkej kus odvahy. Druhý kolo se mi povedlo za 22:41 a poslední čtvrté za 22:22. Jakmile jsem projela cílem, a vracela se uličkou, mezi diváky do depa, někdo mi křídou na tabulce ukázal 101mph, takže jsem to měla bílý na černým, překonala jsem svůj cíl! Zaparkovala jsem motorku do parc fermmé, a ještě teď se směju, když si vzpomenu, v jaký euforii ke mně doběhlo spoustu lidí v čele s Indiánem, někteří i brečeli a všichni ze mě chtěli dostat nějakou informaci jaký to bylo, a jak se cítím, a já naprosto s ledovým klidem pronesla „not bad, ušlo to". Byla jsem samozřejmě ráda, že to mám za sebou, a že jsem to dokázala, ale nebyla bych to já, kdybych si neřekla, mohlas jet mnohem líp. Nejhorší ovšem bylo, že mi po dojetí opět zapomněli dát pití!
Večer po závodě jsme ještě stihli návštěvu Guvernéra ostrova Man, kam jsme dostali pozvánku na oficiální recepci a druhý den ve středu pak ještě jedno tréninkové kolo, kde jsem posunula znovu čas i s pevným startem na 22:11! S Indiánem jsme hodně rozebrali každou zatáčku, jak kde jedu, co kde řadím a dospěli jsme k tomu, že můžeme na zadní rozetě ještě zub ubrat. Věděla jsem, že mi to sice spoustu míst rozhodí a budu si muset zvykat na něco jiného, ale riskla jsem to. Večer jsem si pak ještě došla na vyhlášení pro trofej za desáté místo, stříbrnou repliku bohyně Niké, která se uděluje do 110% času vítěze.
Jako druhý závod jsem jela v pátek třídu Lightweight už s ostřílenýma jezdcema. Favorit Andy Farrell nenechal nikoho na pochybách, a stejně jako vyhrál první závod Lightweightů, kde nováčci nejeli, tak vyhrál i ten druhý a nasadil solidní tempo. I proto jsem si nedělala naděje, že bych získala repliku z tohoto závodu, protože bych musela zrychlit fakt hodně. Těšila jsem se, že už se mi nebudou motat po trati jiný motorky než supertwiny, taky teplota motoru už byla okolo sedmdesáti stupňů, ale nějak mi nesedlo to řazení. Na spoustě míst jsem to první kolo zkusila tak, v druhém zas jinak, často to prostě nevyšlo podle představ, a tak jsem byla naštvaná, že to jedu celý nějak blbě a pomalu. Startovala jsem z 38 pozice z celkem 63 jezdců, ale už první kolo jsem se ale dostala na 26.místo s časem 21:57, takže zas tak blbý to asi nebylo. Druhé kolo mi ovlivnily žluté vlajky a propadla jsem se, ale po pit stopu ve třetím kole jsem už byla na 25.místě a závod jsem dokončila na 19.místě s nejlepším časem za celou dobu 21:36 a s celkovým průměrem za celý závod včetně pit stopu přes 102 mil! Ty druhý dvě kola po pit stopu mi už totiž konečně sedlo řazení a normálně mě i mrzelo, že nejdeme ještě aspoň další dvě! Když jsem dojela do cíle a všichni hulákali „seš devatenáctá!!!" tak jsem jim to nechtěla ani věřit. Jo to určitě, blbě slyšíte, určitě říkali dvacet devět nebo tak něco, ale když mi to pak říkal i Chris Kinley, komentátor z Manx rádia, tak jsem si říkala, že to asi bude pravda! Co mě ale nejvíc dostalo, když jsem dostala informaci, že jsem poslední, kdo dosáhl na repliku a všichni za mnou už dostanou jen plaketu. Tuhle repliku jsem si ten samý večer přebírala s hrdostí v sále ve Villa Marina a když mi k tomu ještě předali cenu za nejlepší závodnici, byla jsem fakt hrdá na to, co jsme ve dvou lidech s pár přáteli okolo dokázali. Jo. Stálo to za to!

MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu
MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu
MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu MANX GP 2018 aneb první česká holka na legendárním okruhu