Slide_8

Slide_8

Slide_6

Slide_6

Slide_4

Slide_4

Slide_9

Slide_9

Slide_7

Slide_7

Slide_2

Slide_2

Slide_5

Slide_5

Slide_3

Slide_3

Slide_1

Slide_1

Cesta na Man - díl II.

24.5.2009

Zatím jsme neplatili žádné poplatky za cestu, pouze naftu a trajekt z Calais do Doveru v Anglii stál 258 euro (zpáteční jízdenka). Hned po vylodění bylo jasné, že přeorientovat se na levou stranu není vůbec žádná sranda. Před námi se objevuje kamion Yamaha z Francie, a tak se držíme nějakou dobu za ním. Na benzině oba zastavujeme a dáváme se s Frantíkama do řeči. Na Man sice nemíří, jezdí závodně ATV, ale alespoň jsme se protáhli a prohodili pár slov.

Další cesta vede obchvatem kolem Londýna. Londýn objíždíme zprava, spodní cestou po „London orbital“ a dostáváme se do slušné páteční odpolední zácpy. Najíždíme (asi po třech hodinách) ke sjezdu na Oxford/Birmingham, kam míříme a hledáme benzinu, kde bychom si zase odpočinuli a hlavně se dostali k připojení na internet, ale narážíme na problém se vůbec na ty jejich „service“ trefit, takže jednou i sjíždíme z dálnice úplně špatně a nájezd zpět není. Lehce zmatkujeme při odbočování a nájezdech a přes dědinky se kodrcáme zpět k nájezdu na M 40 tedy dálnici na B´ham. Obdivujeme krásné baráčky a červené telefonní budky, o kterých Milan prohásil „to je jako z pohádky“. Máme časovou rezervu, takže si plánujeme zastávku v Liverpoolu, než dorazíme do Heyshamu, odkud nám pluje trajekt na Isle of Man až v sobotu 23.5. ve 14:15.

Plán se ale nakonec změnil. Probouzím se ve chvíli, kdy už se na mě směje cedule Heysham a pod ní žluté navigační cedule TT Isle Of Man. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a nalodit se už na noční trajekt (cca o půlnoci). Přijíždíme do doků a vidíme krásně osvícenou obrovskou loď a Indoš vyskakuje z auta do „office“ zjistit, jestli máme šanci se tam vmáčknout. Vrací se s úsměvem, takže je jasné že vyrážíme.

Přístavní kontrolorka nás poprosila o ukázání nákladního prostoru. Michal jako nejlépe anglicky mluvící, jí běží otevřít a my jen z kabiny slyšíme údiv a následný smích s pokynem „jeďte“. Asi hodinu ještě čekáme a koukáme na mumraj vozítek, které si v vyloženě s lehkostí pohrávají s návěsy kamionů a zajíždí s nimi na trajekt. Kluci to mají očividně zvládnuté, stejně jako kapitán trajektu, který „parkuje“ vyloženě na centimetry a dokáže se otočit v přístavu na miniaturním plácku.

Na trajektu bereme z auta polštářky a míříme na palubu, kde máme v plánu obsadit co nejpohodlnější křesílka a trochu se vyspat. Cesta měla trvat pět hodin a za sebou jsme měli celodenní jízdu, takže ani nemusím popisovat,jak mi s Milanem bylo, když Indián donesl klíče od kajuty se sprchou a třemi palandami. Paráda! Horká sprcha opravdu bodla a všichni jsme usnuli, sotva jsme dolehli na polštář.

„Vypni to….Michale vypni to…..VYPNI TO!....no tak nic, já to vypnu sama….“ Takhle nějak to vypadalo, když začal vyřvávat Indiánův mobilní telefon s budíčkem, který s nikým kromě mě, ani nehnul. Cítím, že stále plujeme a tak nechávám kluky ještě trochu prospat. Pak mě už ale čeká nemilé poslání, a to vytáhnout je z postele…docela nadlidský úkol u těhle dvou, ale po půl hodině se daří, i když se na mě oba ty otlačené ksichtíky šklebí.

Vyjíždíme z trajektu do husté mlhy a tak nám ani nepříjde, že už jsme vlastně tam, kam se celý rok těšíme.

Při odjezdu nás znovu zastavuje přístavní kontrola a navádí nás s autem na váhu….a do háje…sice máme auto do tři a půl tuny, ale váha ukázala o šest set kilo víc. „Takhle nemůžete odsud dál jet.“ Přemlouvání sice chvíli pomáhalo, dokud nepřišel nějaký vyšší pohlavár a ten řekl jasně „Vyložit šest set kilo, jinak nejedete a tečka.“ Chvíli jsme na sebe koukali, ale co se dalo dělat. Rozhodli jsme se vyhodit ven GSXR, které bylo jako poslední s tím, že na něm odjede Indián solo a museli jsme v přístavu nechat další věci, abychom snížili váhu. Takže v budce kontrolorů končí naše lednička, bedny s nářadím a díly, přepravky s konzervami a najíždíme zpět na váhu. Tentokrát jsme si ještě nenápadně všichni vystoupili mimo váhu, aby nás nezapočítala také a podařilo se! 3428 kg a můžeme jet. Pro zbytek věcí se máme v plánu vrátit, jakmile vyložíme to, co je v autě a odjíždíme do depa.

Jak se dalo očekávat nikde nikdo, jen pár podobných jako jsme my, co vyspávali.Chvíli tápeme, kam se postavit, jestli jít ještě spát, nebo vybalovat…nakonec se teda rozhodneme prvně vybalit. Až už máme to nejhorší za sebou, což je rozdělání stanu a složení plastové podlahy, přichází manager depa Chris s tím, že stojíme na fleku nějakého Frantíka a my jsme o kus dál. No co…vyházeli jsme auto na trávu, odjeli do přístaviště pro ostatní věci (znovu plné auto, vůbec nechápu jak se to tam vešlo všechno) a po návratu přenesli stan s podlahou, což byla komedie sama o sobě.

Vytahujeme naši převodku na anglické zásuvky a zjišťujeme, že tady je na antoníčkách ještě úplně jiná. Naštěstí máme slíbeno, že nám ihned dodají kabel, takže okamžitě zapínáme topení a vaříme čaje a kafe. Je tu opravdu zima a hrozně rychle se střídá počasí. Výhled z depa máme sice na moře, ale taky tu dost od něj fouká vítr, takže jsme si dali hodně záležet na přikurtování stanu. Chris nám ukazuje zázemí depa. Záchody se sprchami jsou na kód, takže ne pro veřejnost, a co mě dostává, je místnost se čtyřmi pračkami a umývacími pulty na nádobí….tady už mají prostě tyhle věci opravdu vychytané, myslí se tu na všechno. Od zítřka bude fungovat wifi a co mě asi potěšilo nejvíc? Že pod startovní věží konečně zase vlaje díky Indiánovi i česká vlajka….

Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II.
Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II.
Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II.
Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II.
Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II. Cesta na Man - díl II.
Cesta na Man - díl II.