Slide_8

Slide_8

Slide_9

Slide_9

Slide_6

Slide_6

Slide_4

Slide_4

Slide_7

Slide_7

Slide_2

Slide_2

Slide_5

Slide_5

Slide_3

Slide_3

Slide_1

Slide_1

Okruhové závodění versus přírodňáky

7.11.2009

Není to tak dlouho co jsem si přečetla zprávu o tom, že William Dunlop, jedna ze známých postav přírodních okruhů, dostal divokou kartu a pojede GP Valencie. „ No to jsem zvědavá, co se zas okolo toho rozvíří“. Jak jsem očekávala, pod tímto článkem se objevila diskuze, jakou má nebo spíš nemá šanci uspět. Hned vzápětí padlo i to, že přece „Indi je na okruhu taky pozadu“. Jak krásně se dá pětiletá kariéra shrnout do jedné jednoduché věty…

Já si taky myslím, že William nemá moc šancí, a to bych si ze srdce přála, aby se tam předvedl. Jenže se mu bude těžko něco předvádět, když mu chybí potřebná testování, znalost tratě „jako svoje boty“ a hlavně špičkový tým a technika a hromada peněz.

A jsme zase u toho. Peníze hýbou světem…Když v roce 2004 jel Indi poprvé v životě na ulítané R1 MMČR a skončil celkově osmý, i když neodjel ani všechny závody, tak na to si vzpomene dneska už málokdo. Více lidí si vzpomene spíš na to, když o rok později vyhrál kompletně všechny závody, kterých se zúčastnil v rámci Volné třídy 600 a získal tak titul sice né mistra, ale přeborníka a i v supersportech zajel krásný výsledek. Ukázal, že v něm něco je, ale taky ho to stálo nemálo peněz. Jako hodně dalších nových naivních závodníků, nebo lidí co do problematiky nevidí si myslel, že by si ho mohl někdo všimnout a pomoci mu dál. Nikdo takový ale samozřejmě nepřišel, a další rok dokázal i přes zlomeniny obou rukou a vyřazení se do konce sezony zajet celkové páté místo v šestkových štocích a dokonce třetí v supersportech. S touto sezonou ovšem taky došly veškeré většinou soukromé finance a najednou vyvstala otázka co dál. To co bylo dál zkrátím. Jsme u zlomového roku 2008, motorce Kawasaki ZX6R, která je bez rozsáhlých úprav mezi tehdy novými R6 naprosto marná a ve spolupráci se všeumělem panem Halbichem. Z téhle rovnice nemohlo nic lepšího vypadnout než umístění do první desítky a to může být Indi rád, že vůbec zajel to co zajel.

Když už vyhrál Indi začátkem roku Hořice ještě na své starší Hondě, říkala jsem si, proč bychom se táhli na poslední závod mistráku na Hungaroring, kde nám o nic nejde, když ve stejném termínu jsou krásné závody v Kyjově, které jsem už já, narozdíl od Indiána, znala z dřívějška jako člen party „veteránistů“. Ono si to řeklo asi víc lidí a na Hungaroring stejně nakonec jelo pět a půl jezdců a to možná přeháním, ale dnes je jasné, že jsme udělali moc dobře, protože závody na jihu Moravy byly neuvěřitelně krásné, se spoustou lidí a fandů, holkách v krojích a pořadatelů co si váží „svých“ jezdců.

Proč se těšit na okruh na mistrák, kde vás pomalu nepustí přes bránu vrátní a musíte mít dvacet kartiček na krku, abyste měli povoleno jít i na záchod… kde jezdec musí kroužit jako orel a utratit desítky tisíc za „černé zlato“, beznín, startovné a další výdaje a ve finále se během závodu na něj koukají holé tribuny s pár jedinci, kteří jsou stejně z depa a pravděpodobně si přejí abyste nedojel, pokud jste před jejich „koněm“…k čemu je vyhrát závod, když vás po ramenou poplácá jen váš mechanik a pár přihlížejících, kdy některý z nich stejně napíše později objektivní článek, ve kterém jste vítězství utrpěl...k čemu být mistrem, když další rok budete bojovat o každou tisícovku se sponzory, pro které jsou tyhle závody nezajímavé…závody plné různých pseudomajstrov se slovenskou licencí a tříd, kde „bojuje“ sotva pětice jezdců…

Kouzlo přírodňáků není jen v tom, že má jezdec hodně muziky za málo peněz, i když je pravda, že výdaje jsou třetinové a přitom mají všichni mnohem vyrovnanější šance, protože si nikdo nemůže okruh přijet týden dopředu natrénovat. Je to o atmosféře, kdy i poslednímu v poli na závěr tleskají davy lidí. Kdy jezdec přijíždí do depa a pořadatelé jej pomalu netrpělivě vyhlíží. Kdy večer v depu připomíná téměř rodinnou sešlost a trať dýchá historií, protože se na ní jezdilo i před padesáti lety…proto jsou třeba Hořice a 300 Zatáček tolik oblíbené i mezi známějšími jezdci. Už si zvykli na to, že tu Hořice jsou téměř bez přestávky tolik let…proto je Tourist Trophy se svojí více jak stoletou historií závod všech závodů…bez ohledu na nebezpečnost. Kroužit po okruhu nechce takovou dávku odvahy a hlavně soustředění a přemýšlení jako na přírodňáku. Road Racing není o bezmozcích, ale o pilotech, kteří naopak ten mozek používají víc, než bychom čekali, protože si chybu nemohou dovolit. Nečeká na ně kačírek s otevřenou náručí, ale i v tom právě tkví možná to kouzlo, protože to nejsou závody pro každého. Strach, ale i přílišná sebedůvěra nebo nebojácnost mohou být osudové. Tady se opravdu poměřují schopnosti jezdců, protože do puntíčku špičkový stroj je až na druhé pozici, i když jen o chloupek. Nejezdí se jen tak na oko pro zábavu diváků, ale ti vepředu jezdí opravdu hranu, za kterou se ale nesmí dostat.

Když se Indi nedlouho po Kyjově rozhodnul další rok jet Tourist Trophy, mělo to hned několik důvodů. Jedním z nich je určitě to, že jeho závodnickým idolem je Franta Šťastný, který tento okruh miloval ze všech nejvíc. Dalším důvodem je určitě jeho dlouholetý kamarád, který mu TT Isle Of Man nasadil jako brouka do hlavy první. A v neposlední řadě je důvodem i to, že jiná šedesátikilometrová a těžší trať na světě už neexistuje a to je výzva sama o sobě. Navíc Indi jako čerstvý třicátník, v okruhovém světe „za zenitem“, je ve světě přírodňáků pro ostatní mladým „zobákem“.

Na TT jsme se nakonec dostali. Neobešlo se to bez finanční půjčky, protože pár lidí nedodrželo své slovo a po zničení motoru ve druhém závodu bylo zřejmé, že je to poslední Indiánův závod sezony a možná vůbec, protože s otevřenou peněženkou v době „krize“ na nás doma rozhodně nikdo nečekal.

Jenže osud, nebo štěstí, nebo náhoda, tomu chtěla jinak a zavála nám do cesty anglo-irský tým v zelených barvách. „ Zase zelená“ říkala jsem si. A zase stejný model ZX6R, no to je snad vtip. Ale všechno zlé je asi k něčemu opravdu dobré. Díky zkušenostem mohl na motorku Indi hned skočit a soustředit se jen na nové závody v Irsku a Anglii. Motorka fungovala jako hodinky a letěla jako střela i přes váhový handicap a Indi začal na ostrovech sbírat ocenění a rozvířil tamější road racingové vody. Dostal se do světa, tak jak chtěl. Sice jinou cestou, než si před pěti lety jako nováček ve Volné vysnil, ale to je nakonec jedno.

Já si teď jen přeju, aby mu se mu dařilo stejně jako doposud a lépe, aby se po každém závodě vracel a s úsměvem, a aby byl pořád „na okruhu pozadu“, protože se tam nebude muset nebo nebude chtít moc často vracet.

Dodatek:
Náklady na jednu sezonu v českém mistrovství jdou do statisíců. Když bude jezdec hodně šetřit a bude jezdit kvalifikace na ojetých gumách, vždycky bude muset zaplatit startovné, sadu gum, benzín, spotřební materiál jako jsou destičky, olej apod., dopravu. Pokud by chtěl něco i potrénovat, tak musí zaplatit nejen tréninky, ale znovu investovat do gum, benzínu,…a bez toho v podstatě není šance na úspěch. Nejlépe se dá takový závodní víkend zvládnout za minimum 20-25000.- , ale běžně některé jezdce stojí 60000-150000 podle toho, jestli trénují hodně a na nových pneu, jestli jezdí na závodní benzín, který je mnohem dražší než ten z benzínky apod., navíc je nutno připočíst náklady na motorku a její úpravy a následné repase.

Oproti tomu přírodňák je naopak maximální investice 20-25000 a to ještě přeháním, protože startovné je většinou levnější a často nám vydržela sada gum i tři závodní víkendy, a člověk se nemusí bát vlézt na trať i se starší motorkou než jeden rok ;-)